Toto je můj zápisníček z letošního REU (Research Experience for Undergraduates). Snažím se sem psát pár poznámek o tom, jak to tu vypadá, co se mi tu líbí a co tady ve volném čase děláme. Časem se tu možná objeví k jednotlivým zápiskám nějaké fotky. Pro ty, kteří na Godota čekat nechtějí, uvádím link na fotky u Evy a Zuzky (+mirror). Pokud máte v plánu se mnou během REU o něčem mluvit, tady je pár tipů, jak to udělat. Pro úplnost ještě uvadím link svou REU stránku.
Naše výprava započala na Ruzyňském letišti, kde jsme se všichni zdárně sešli. Toma Gaventa jsem málem nepoznal, neb má starší fotku v pasu a na vízu, takže přišel zcela bez vousů. Spolu s ním a mnou se REU od nás účastní ještě Ondra, Zuzka, Petr, naše vedoucí Eva a Vítek, který tady s námi bude asi jen 3 týdny. Na letišti probíhalo víceméně všechno v pohodě, jen se mi podařilo vyvést z míry celníky, když jsem vystrašen nedávnou Bernardovou historkou po nich chtěl doklad o tom, že si s sebou vezu do USA notebook a nerad bych ho cestou zpět musel nechat proclít. S poznámkou o tom, že někteří jejich kolegové jsou trochu šílení, mi však nakonec orazítkovali papír s prohlášením, že má T60 byla koupena v Čechách.
Náš první let měl namířeno do Paříže a kvůli nějakým problémům na letišti odstartoval asi o čtvrt hodiny později. Na let jsem se popravdě moc netěšil, neboť když vynechám vyhlídkový let nad Prahou, tak byl můj první. Hned po startu jsem pochopil, co se Bernardovi na startech líbí a také to, že podobný názor zřejmě sdílet nebudu :-). Vůbec let jsem se snažil spíš nevnímat a doufal jsem, že tu hoďku a půl nějak přetrpím. Naštěstí mi Petr půjčil takový moc pěkný kovový hlavolam, se kterým jsem sice vůbec nepohl, ale alespoň jsem zabil většinu času a samotný let moc nevnímal. V duchu jsem si ale říkal, co budu dělat během těch 8 hodin na cestě do Newarku? Let lehce zpříjemnila trocha krekrů, které jsme dostali.
V Paříži jsme přistáli za deště a se zhruba 15 minutovým zpožděním (díky opožděnému odletu). Na přestup jsme původně měli mít něco jako hodinu, takže jsme měli docela naspěch, protože jsme se potřebovali dostat na úplně druhou stranu letiště. Naštestí dole čekali lidé z letiště, kteří rozváželi přestupující pasažéry po letišti. Nám se podařilo dostat vlastní mikrobus, který rozvážel jen nás a s jednou zastávkou u úředníků, kde nás vyložil, hned zas naložil, dovezl nás nakonec až k našemu terminálu. 1:0 pro Francouze. Tam začala kontrola příručních zavazadel (ta mimochodem v nezajímavém provedení probíhala i na Ruzyni) a skóre se postupně začalo vyrovnávat. Nejprve se Eva musela hádat, že zubní pasta s objemem 100ml splňuje podmínku nejvýše 100ml, ale pak přišlo to pravé tóčo kolem Zuzčina Panthenolu ve spreji. Prohlídka probíhala asi ve třech vrstvách, na každé z nich se po 3-5 minutách Zuzce povedlo vysvětlit, že se jím ošetřují spáleniny a nikomu s tím v letadle ublížit nehodlá, až došla na úplný konec kontrol, kde jí to jedna Francouzka vzala z ruky a bez jakéhokoli ptaní vyhodila do koše, 1:1. Po všech honičkách jsme nakonec včas dorazili k CHECK-IN místu, abychom se dozvěděli, že na našem letadle se páchá nějaká technická kontrola, a tak let bude zpožděn. Zpoždění narůstalo a narůstalo, až se nakonec nasčítalo na zhruba 2.5 hodiny :-(, 1:2. Pařížské skóre nakonec vyrovnal fakt, že při zpoždění >2 hodiny máme nárok na občerstvení a skutečně v 15:15 (odlet měl být ve 13:15) přinesli zaměstnanci letiště krabici se sandwichi a pitím. Konečný účet Francouzů je tedy 2:2.
Letadlo jsme dostali řádově větší (tuším Airbus A330) a pohodlnější než v Praze a nevím, zda to bylo pohodlím, úspěšným koncem prvního letu, nebo obojím, ale narozdíl od prvního jsem tenhle let snášel vcelku dobře a místy jsem si ho dokonce užíval. Během letu jsme dostali oběd, sváču, nějakou pomerančovou šťávu v krabičce a ještě několik dalších pochutin, takže měl člověk pořád plný žaludek :-). Poslední zajímavost letadla, kterou zmíním, byl displej u každé sedačky, na němž si člověk mohl pustit nějaký film, nechat do sluchátek hrát různá rádia, zaforbesit si nějaké jednoduché gamesky či podívat se na mapu/aktuální informace o letu. S poslední možností souvisí i volba podívat se na vysílání z kamery namířené z letadla dolů na zem.
Po příletu do USA jsme šli diskutovat s úředníky, proč že jsme sem vlastně přijeli. Já jsem musel úředníkům hlavně vysvětlit, proč odlétáme 19. července když na dopisu z DIMACSu, který jsem jim podal, se píše, že REU skončí až 25. Podle Evy jsem během vysvětlování vypadal dost zoufale, ale nakonec po několika minutách jsem úspěšně odcházel s razítkem. To Petrovi prý nechtěli moc věřit, že je student a tak si s nimi povídal o něco déle. Aby tenhle "čekací" den dostál svého označení, tak při přebírání zavazadel si Zuzka všimla, že jí odřeli část kufru a tak se to vydaly s Evou reklamovat. Spolu s řidičem, který nás měl dovést z letiště až do Busch Campusu v Piscataway, jsme na holky asi půl hodiny čekali. Během čekání si náš taxikář odskočil a mezitím se Eva se Zuzkou vrátily, takže jsme pro změnu čekali na řidiče. Ten pak prohlásil, že teda objede letiště, ať nemusíme kufry nosit moc daleko a čekali jsme znovu ... a čekali a čekali, asi 3x jsme přistupovali ke špatnému autu ... až po asi 30-40 minutách se objevil správný řidič s maxi-mikrobusem, naložil kufry a vydali jsme se na poslední cestu. Do Campusu jsme dorazili mezi devátou a půl desátou zdejšího času a zavolali Vijayovi (místní doktorand, jenž je letošním koordinátorem REU na DIMACSu), který povídal, že vůbec nevěděl, kdy přiletíme a tak už jel domů. Přišlo tedy ten den už poslední čekání - tentokráte na Vijaye - který nám pak dal klíč a kartu od pokoje na koleji, domluvil se s námi na tom, že nás další den odveze svým autem na nákup a ubytoval nás.
Pokoje jsou poměrně velké, hned u vchodu je spojený obývák a kuchyně, pak taková menší šatnička, kde jsou (zatím) jenom odpadkové koše a zbytek místa zeje prázdnotou, 2 pokoje každý pro dva lidi a místnost se sprchou a záchodem. V pokoji je klimatizace, která bohužel docela hučí a navíc chladí možná víc, než by nám stačilo. Záchody tady mají tu zvláštnost, že jsou téměř plně napuštěné vodou, která se při spláchnutí vymění za jinou. Sprchy zase mají jen takovou otáčecí páčku, která umí regulovat teplotu vody, což je vše, co se sprchou můžete dělat. Navíc první den a půl probíhala nějaká údržba, tudíž teplá voda prakticky netekla.
Přijde mi lepší než krátce popisovat každý jednotlivý den, když napíšu shrnutí prvních několika dní z různých pohledů. V budově se jménem CoRE (Computer Research and Education) máme jako česká skupina vlastní kancelář, dokonce včetně jmenovek na dveřích :-), bohužel však nedisponuje žádným oknem, kterým by k nám mohlo pronikat denní světlo. Po pár dnech si člověk už víceméně zvykl, ale stejně by se mi nějaké to "okýnko do světa" v kanceláři líbilo. Stejně tak v apartmentu jsou celkem tři taková okýnečka (v obývákokuchyni jedno, v každém z pokojů pak další) a tak si člověk musí všude přisvicovat. Podobně to je i s klimatizací, která "klimuje" vždy a všude. V CoREu je dokonce rozbitá a jenom chladí, takže tam je poměrně zima a doslova s radostí se pak chodíme ven ohřát. No, že klimatizace běží všude asi úplně pravda není - náš apartment je výjimka, neboť se ji zde Ondrovi povedlo nějak "odborně" vypnout tak, že se zdá, jakoby nedělala skoro nic :-).
Pokud jsem prve psal, že první den prakticky netekla teplá voda, tak se musím opravit, protože neteče už skoro celý první týden. Přesněji řečeno teplá voda z kohoutku u dřezu třeba teče, ale ve sprše téměř není rozdíl, kam točící páčkou zatočíte. Takové ranní probuzení vlažnou sprchou je určitě moc příjemné, ale popravdě teplou by to bylo ještě o řád příjemnější ;-). No údržba by už snad konečně teď někdy mohla skončit, tak uvidíme. Když už píšu o probouzení, tak se musím zastavit i u spaní a zejména fascinujícího amerického řešení ložního prádla, respektive jeho neřešení. Dostali jsme nějaké tenké prostěradlo, tak s tím člověk ví co dělat. Pak jsme dostali polštář(ek) a k němu povlak - to je také vcelku pochopitelné. Pak tu máme super-obří deku a pak ... ještě jedno prostěradlo. A to je vše. Funguje to tak, že se přikryjete nejprve druhým prostěradlem a pak přes sebe hodíte deku.
Co se jídla týče, mají američané trochu divné chutě. Chleba mají většinou takový nasládlý (i když v Princetonu se nám podařilo koupit chleba, který byl chuťově našemu chlebu velmi blízko). Skoro vše, co na sobě nemá napsáno unsalted není jen slané, ale extra-extra-slané (speciálně třeba margarín s příznačným nápisem "I can't believe it" neobsahuje slůvko unsalted). Naštěstí Tom umí péct chleba, takže naše chuťové pohárky snad ještě úplně nezapomněly, a i český recept na kakaovou buchtu víceméně šel adaptovat do podmínek amerických potravin (vyjma toho, že díky hladké mouce byla taková hodně lepivá). Poměrně dobrým zdrojem potravin jsou místní workshopy, respektive zbytky z nich :-). O co jde - občas se na DIMACSu pořádá nějaká konference nebo workshop (ať už pro REUáky, nebo s REU vůbec nesouvisející) a tam je samozřejmě pro všechny připraveno nějaké to občerstvení. Pro nás např. hned druhý den byla připravena společná uvítací večeře a někdy během týdne jsme měli jeden malý workshop, na kterém však bylo hodně jídla. To se ale nikdy nesní všechno a tak se tu objeví zbytky. Ty se zřejmě běžně vyhazují, ale teď, když tu jsou češi, jídlo na zmar jen tak nepřijde. Navíc jsou všichni spokojení, neb my jsme rádi, že máme co jíst, a američani jsou také rádi, že nemusí to jídlo vyhazovat.
Náš Busch Campus je takové vcelku příjemné klidné místo, kde na každém rohu pobíhá nějaká ta veverka a semtam i něco jako sysel, svišť nebo co to je :-), dokonce jsme jednou před CoREm potkali i srnku. Stála tam a koukala na nás přes dveře asi minutu, jen co ale Eva začala vytahovat foťák, tak popoběhla dál. Eva teda vyšla za ní ven a srnka zas popoběhla... jako kdyby přesně věděla, co chceme udělat a neměla náladu být na titulní straně REU zápisníčku :-) (což mi připomíná, že se tu časem nějaké fotky asi objeví). K američanům jako takovým bych řekl, že se mi (zatím) zdají mnohem klidnější než češi a berou věci víc s nadhledem. Jsou na sebe (nebo minimálně na turisty) docela hodní, asi víc než třeba lidi v Praze. Taková zajímavá historka byla, když jsme se vraceli z jiného kampusu (Cook/Douglas Campus) a já, Petr, Ondra a Tom jsme šli New Brunswickem pěšky, zatímco Eva, Vítek a Zuzka s námi šli jen část cesty a ve městě pak počkali na zastávce na autobus, který měl během chvíle přijet. Mezi kampusy (kolem New Brunswicku jsou celkem 4) jezdí několik autobusů, protože 2 kampusy jsou od sebe vždy tak půl hodiny až hodinu pěšky. Takže 2 nejvzdálenější, což jsou pochopitelně Busch a Cook/Douglas, jsou od sebe asi hodinu a půl až dvě, když člověk používá v USA nestandardní dopravní prostředek - svá chodidla. Autobusy jezdí de-facto kyvadlově, takže zpátky řídila ta samá řidička jako tam a když jsme si navzájem s naší druhou částí v projíždějícím buse mávali, tak nám řidička zastavila a otevřela dveře. My jsme se k busu nehrnuli, tak se dveře zase zavřely a autobus odjel. Do Cook Campusu jsme museli jet pro průkazky hostujícího studenta, které se hodí se např. ke vstupu do knihovny a jinde je vystavit nemohou :-/. Vůbec jsme tady dostali speciální průkazku na všechno možné, jednu na odemčení vchodu k apartmentům, jinou na otevření chodeb v CoREu, pak tuhle studentskou kartičku a ještě zvláštní kartičku do sportovního centra. V tomhle se mi zdá náš ISIC "vše v jednom" řádově praktičtější. Do sportovního centra jsme se zatím ještě podívat nestihli, ale z vyprávění našich zkušených REUistů se tam člověk může vyřádit u všerůzných sportovních aktivit. Bohužel o víkendu je centrum zavřené. Jinak otevřeli jsme si v Bank of America účet. Ač jsme cizinci (zejména nemáme Social Security number), tak to problém nebyl, jen to trvalo místo 2 minut asi 2 hodiny.
Na první víkend jsme naplánovali dva výlety - do Princetonu a do New Yorku. Zážitky z nich se objeví brzy (doufám)... :-)
Na nádraží v New Brunswicku, které je vzdálené zhruba 40 minut pěšky, jsme docela pospíchali, neboť se vyrazilo o pár minut později, takže jsme nakonec přišli taktak. Projevil se však tradiční železniční efekt, že když člověk přijde na čas, vlak má alespoň 10 minut zpoždění. Přijely nové, dvoupatrové vagóny, které dle slov starších REUistů před čtyřmi lety nejezdily. Na Princetonskou univerzitu se jede s přestupem v Princeton Junction, kde se nám podařilo vidět věc velmi nevídanou. Kvůli nějaké rekonstrukci nádraží se dalo z vlaku vystoupit pouze jedinými dveřmi, navíc aby to vyšlo přesně, domlouval se vysílačkou průvodčí stojící u dveří se strojvůdcem, kolik stop ještě zbývá. Měli jsme štestí, že ty vyvolené dveře byly zrovna ty, které k nám byly nejblíž. Eva se to snažila na nástupišti zdokumentovat fotkou, bohužel nás zaměstnanec železnice rázně vyháněl, protože tam bylo málo místa a docela dost lidí vystupovalo. Jestli jsem ještě nezmínil, že se nám o víkendu podařilo natrefit na snad nejvyšší teploty a dusno, které se tady může potkat, tak si postěžuju teď. Směrem k univerzitě nás odvezl takový malinkatý kyvadlový vláček s jedním nebo dvěma vozy.
Princetonský kampus je vcelku pěkné místo, které se snaží dobově napodobit staré univerzity jako Cambridge, ačkoli řada budov je zde ani né 100 let stará. Mají tam opravdu velkou univerzitní kapli (snad 3. největší na světě), kde se zrovna konala nějaká svatba, takže jsme se dovnitř dostali až odpoledne. Projektoval ji prý stejný člověk, který projektoval i World Trade Center. Po kampusu se konala prohlídka, kde se člověk dozvěděl o spoustě zvycích, pověstech a až mýtech, které se na Princetonu tradují (za všechny vybírám ten, že kdo projde jako undergraduate takovou velkou vstupní branou, tak na Princetonu nedostuduje). Ještě než jsme šli na prohlídku, tak jsme se trochu prošli po městě a zastavili jsme se např. u chodníčku, kde byla spousta kamenných destiček se slavnými rodáky či absolventy Princetonu. No, některé tam byly vyloženě jako vata, cedulku tam měl tuším i nějaký Princetonský ženský spolek či co :-). Dále jsme se podívali do antikvariátu, koupili moc dobrý chleba a zahlédli obchůdek čokoládovny Lindt, kam jsme se šli podívat po prohlídce. Vzhledem k obrovskému horku bylo cítit víc než kdy jindy, jak se liší teplota uvnitř klimatizovaných místností oproti teplotě venku. Né že by nebylo příjemné schladit se v krásně vyklimatizované budově, ale ten teplotní skok při vstupu dovnitř a hlavně při odchodu ven není úplně příjemný. Mimo do vnitřků budov jsme se ještě šli ochladit k fontáně, kde se rochnilo i několik američanů a do které jsme nakonec téměř všichni naskákali. Potom jsme vyrazili na oběd a Tom domů, protože si potřeboval připravit svůj článek. Zaskočili jsme do nějaké řecké restaurace, s menšími potížemi si vybrali jídlo a najedli se. Moc příjemné bylo, že když si člověk objedná k jídlu vodu a vypije ji, tak mu obsluha zase dolije plnou skleničku. Co se vody týče, mají američané ještě vynález, který Bernard kdysi výstižně pojmenoval pítko. Uvnitř budov a někdy i venku můžete potkat takovou fontánku, ze které na požádání (zmáčknutí tlačítka) začne téct voda - fakt super věc. Po jídle jsme se ještě jednou prošli po kampusu a pomalu vyrazili na vlak.
Tentokrát jsme na nádraží dorazili se slušným, asi 10 minutovým, předstihem. To však bylo stejně jedno, protože vláček nejel a nejel. Opět asi tak 10 minut po očekávaném odjezdu najednou přišel nějaký chlapík (jiný cestující) a někomu tam povídal, že za rohem stojí shuttle (autobus), který jede místo vláčku. Ještě štěstí, že to někdo z nás, tuším Eva, zaslechla. Tak jsme místo vlakem jeli zpět na Princeton Junction busem a proč vláček nepřijel doteď nevíme. Vlak do New Brunswicku, samozřejmě, přijel o ten den již tradičních 10-15 minut později a tentokrát měl staré, jednopatrové vagóny. Z Brunswicku jsme pak došli domů a zničeni vedrem jsme odpadli. Původní hromadný výlet do New Yorku, který byl naplánován na neděli, vzal za své. Nakonec jsme se však Petr, Zuzka a já další den na Manhattan vypravili...
I dnes jsme vyrazili na nádraží po svých a i dnes si na nás New Jerseyské drahy připravily nějakou zákeřnost. Dorazili jsme totiž opět akorát načas, bohužel jsme ale nestihli včas koupit lístky, takže náš vytipovaný vlak, který přijel na minutu přesně, nám ujel. Další měl jet přesně za 30 minut, ale jak už to tak bývá, přijel s desetiminutovým zpožděním. Vlak jel přímo do New York Penn Station, takže jsme dnes nikde nepřestupovali. Cestou jsem si stejně jako už v letadle při příletu do USA říkal, že jestli mi někdy přišlo stavění měst ve stařičkém SimCity nereálné, tak to jsem ještě neviděl USA :-).
Už u východu z nádraží jsme potkali několik prodavačů s portorickými vlajkami, ale to pravé překvapení na nás čekalo až v ulicích, na druhou červnovou neděli totiž v New Yorku připadá tzv. Puerto Rican Day Parade (prostě obrovský průvod za Portoriko), což jsme samozřejmě do té doby nevědeli. To nám pak mírně zkřížilo plán vyrazit do Central Parku, protože průvod vedl ulicí právě mezi parkem a námi, ale o tom až za chvíli. Předtím jsme si zvenčí prohlédli Empire State Building spolu s dalšími mrakodrapy v okolí. Samotná cesta k parku trvala asi hodinu v úporném horku. Moc příjemné bylo, že jeden vrátný se vyloženě bavil otevíráním dveří k jeho klimatizací vychlazenému obchodu, kdykoli šel někdo okolo. Prý přitom ještě lákal lidi dovnitř, čehož jsem si bohužel nevšiml, každopádně tak či tak to bylo velmi příjemné několikavteřinové ochlazení. Na několik minut jsme se podívali i na samotný začátek průvodu a pak jsme se zase vrátili na cestu směrem k Central Parku. Když už jsme byli u jeho začátku, zbývalo nám jediné, přeskočit nějak ulici, do které mířil průvod, tudíž obestavenou jak zátarasy, tak davem lidí. Místo přeskoku jsme však zvolili podlezení. Sice jsme chvilku museli v metru vysvětlovat, že chceme jen projít, ale nakonec jsme jim to s Petrem vysvětlili a oni nás pustili dolů nějakými speciálními dveřmi. Dole na schodech jsme ještě potkali policejní pásku, přes kterou nás však policista v uniformě také pustil. Důsledně vzato, mohli jsme pak zřejmě nastoupit do metra a někam odjet, ale těžko říct, zda se kontrolují lístky i v soupravách či při výstupu. Každopádně jsme se tím dostali na druhou stranu ulice a po menších problémech s hledáním nějakého vchodu i do Central Parku. Ten měl totiž některé časti zavřené, zřejmě kvůli onomu průvodu.
Central Park je moc hezké místo, kde místy člověk zapomene i na to, že je ve velkoměstě (teda pokud nezvedne hlavu, aby viděl špičky mrakodrapů, nebo zrovna nezaslechne nějaký ten ruch z okolí). Chvíli jsme tak chodili po parku až jsme našli takové pěkné stinné místo mezi stromy, kde jsme se rozhodli si odpočinout. Mělo to však jeden háček, místo bylo za plotem (spolu s desítkami američanů, takže tam nějaká cesta vést musela). Asi 20 minut jsme šli podél plotu, až jsme se dostali dovnitř. Když jsme došli až na naše vyhlídnuté místo a sedolehli si do trávy, šli za plotem nějací lidé a plot suveréně přelezli :-). Můžete tedy hádat, jak jsme asi po hodince lenošení a marném Petrově snažení naučit mě správnému házení frisbee místo opustili. Zamířili jsme parkem na sever, kde se nacházel náš další cíl - New Yorkské Museum of Natural History.
Ještě před samotnou návštevou muzea jsme si zašli koupit něco k snědku. Po marné snaze najít někde poblíž pobočku Subwaye, neb jsme na Subway dostali tip od jednoho amerického spoluREUáka předešlý večer, skončili jsme v nějakém jiném sandwicho-burgerovém fastfoodu. S houskou v ruce jsme pak vyrazili dovnitř do muzea. V muzeu na nás čekal příjemný chládek. Při placení vstupného jsme se dozvěděli, že uvedené ceny jsou doporučené a pokud se nám nelíbí, tak můžeme zaplatit méně. Se slovy to by v Čechách moc nefungovalo jsme zaplatili doporučené vstupné a vydali se na prohlídku. Kdybych měl popsat všechny zajímavosti, které jsme tam viděli (a to jsme stihli projít jenom část), nedopsal bych tuhle zápisku asi nikdy. Shrnuto jednou větou, muzeum je moc pěkné a pokud budete mít někdy možnost, běžte se tam podívat. Ven jsme vyšli až když se muzeum zavíralo a zamířili jsme zpět do Central Parku. Do 10 minut se nad New Yorkem objevila bouřka a začalo docela prudce pršet, takže jsme se schovali pod jeden most, kde jsme přečkali asi 15-20 minut. Po dešti bylo mnohem příjemněji než předtím a my šli postupně až na severní okraj parku, ze kterého jsme pak skrz několik ulic zamířili na začátek Broadwayské ulice. Po cestě jsme si před domy povšimli spousty pytlů s odpadky, které i kdyby odpovídaly odpadkům jednoho domku za celý víkend, tak i to bylo fakt šílené. Na Manhattonu člověk opravdu pochopí, proč se manhattonská metrika jmenuje, jak se jmenuje, jednu z mála výjimek mezi jeho ulicemi tvoří právě Broadway. Tou jsme takřka od Central Parku došli až na nádraží, což trvalo asi hodinu a půl. Po cestě jsme se stavili v potravinách a koupili si chleba a sýr, pak na zmrzlině a pak ještě v "elektru u žída".
Nějak jsem při odjezdu na REU přehlédl, že adaptér k nabíječce na baterky si rozumí pouze s napětím 220V, takže s prostou redukcí fungovat nebude. Ctěl jsem se tedy v neděli kolem půl jedenácté večer na Broadway v elektru zeptat, jestli nemají redukci s transformátorem. Jen jsem tam vešel a řekl jsem "Hello, I'm from Europe" tak mě prodavač zastavil a vytáhl antiradarový systém do auta s tím, že mi na něj dá super slevu. Už to byl první šok, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že po tomhle teď opravdu neprahnu a snažil se mu svou lámanou angličtinou vysvětlit o co naopak zájem mám. To pochopil vcelku rychle a mávl na kolegu, který transformátor docela rychle našel. Prohlédl jsem si ho a nevěřícně do něj zkusil zapojit EU zástrčku a zdálo se být vše OK. Zeptal jsem se tedy na cenu a onen kolega něco zamumlal. Pak to podal prodavači za pultem, se kterým jsem se zprvu bavil a já si na krabičce všiml ceny kolem 60 dolarů. To se mi opravdu nelíbilo a začal jsem říkat, že jestli to stojí tolik, tak že to nechci, ale prodavač hned povídá, že přeci mám slevu a dá mi to za 50 dolarů. Já se pořád tvářil rozpačito-kysele, takže cena začala klesat dál, 45 dolarů. Já pořád, že to teda nechci, prodavač kvituje 40 dolary s tím, že to je poslední nabídka. Mně se to pořád nechtělo líbit, tak mu povídám, kolik stojí nabíječka a on začal povídat něco o 70 nebo 80 dolarech, přesně už nevím. Nejhorší bylo, že jsem měl pocit, že mě ven bez transformátoru prostě nepustí. Dal ho už z kraje do tašky, kterou mi pořád podával a netvářil se, že by to z ní měl v úmyslu vyndat. Nakonec mi řekl, že mi to nechá za 35 a začal se věnovat jinému právě přicházejícímu zákazníkovi. Když odešel, tak jsem nakonec prohlásil, že za 35 to beru a vítězoslavně jsem zaplatil a odešel. Jen mimochodem, na eBay jde sehnat asi za 5 dolarů a poštovným asi 8, ale takhle máme zas transformátor z Broadwaye a skvělou historku :-). V průběhu naší cesty nás ještě několikrát přepadl malý až střední lijavec, ale podél vysokých budov jsme v zákrytu pokračovali směrem na nádraží, kde jsme chtěli stihnout vlak odjíždějící v jedenáct z New Yorku.
Ten jsme nakonec stihli, do Brunswicku dorazili s očekávaným zpožděním :-) a vyrazili zjišťovat telefonní číslo na Knight Movera. V době, kdy nejezdí mezikampusové autobusy totiž jezdí jeden univerzitní taxík, který doveze studenty až do apartmentů. Nemělo by se to nadužívat, ale Zuzce jsme už v sobotu slíbili, že večer z nádraží nepůjdeme pěšky, a přeci jen bylo už pozdě a my měli v nohách celý den v NY plus sobotní Princeton. Po menších problémech jsme nakonec našli centrálu, kde bylo napsané telefonní číslo (kdybychom si ho zjistili dopředu, mohl nás pak vyzvednout už na nádraží), nechali se u ní naložit a nakonec vyložit kousek od Richardson Apartments, kde jsme ubytovaní.
I dnešní výlet začal, stejně jako předcházející výlety, na nádraží. O tom, že jsme přišli včas, neboli vlak měl desetiminutové zpoždění, je zbytečné psát, a ani cestou do NY se nic zvláštního nestalo. Hned po výstupu z vlaku jsme se rozdělili na 2 skupiny, z nichž jedna se vydala směr Strand (velký New Yorský antikvariát) a druhá se šla podívat na Empire State Building. Spolu s Petrem, Evou a Zuzkou jsem byl ve skupině "King Kong", která se těšila na hezký výhled, což nám trochu pokazila mračno-mlhavé počasí, které nahoře panovalo. Před samotnou prohlídkou jsme si v praxi vyzkoušeli "pravou americkou frontovačku" nebo jak tu mašinérii nazvat. Jedna fronta přechází ve druhou, ta se mění v třetí a tak dále... celkem jich bylo snad pět a v každé z nich se čeká pouze na jednu konkrétní věc. Někde mezi frontami rozdával jeden člověk letáčky a ptal se nás odkud jsme. My mu řekli, že z Čech a on nějak vyvodil závěr, že na něj celou dobu mluvíme česky, a tak prohlásil: "ah, Czech is broken English." Nahoru se nejdříve jede rychlovýtahem, který skáče po pěti až deseti patrech, a dále se přestupuje na pomalejšího bratříčka, který dorazí skoro až nahoru. Existuje ještě nějaký příplatek, za který se dá poposkočit o kousek výš, ale my jsme se spokojili se standardní prohlídkou. O nepřízni počasí jsem už mluvil, fotky jdou najít jak u Zuzky, tak u Evy.
Po výhledu z Empire State jsme se postupně přesunuli za druhou skupinou do Strandu a tam strávili nějaký čas nakupováním řady knih. Mimochodem, v sekci s knihami o matematice byla nějaká knížka o kalkulu, do které když jsem jen náhodně nakoukl, tak jsem objevil kapitolu se jménem Prague interlude či tak nějak. Ta začínala něčím jako "Praha, město ani ne 500 mil vzdálené od Paříže..." Pak se tam zmiňoval Karlův most, Malá Strana a tak, k Malé Straně tam dokonce byla i malá mapka. Tahle kapitola tam prý byla hlavně kvůli Bolzánově práci sepsané v době jeho působení na Pražské univerzitě, ale podrobně jsem to nezkoumal. Po dostatečném zatížení našich baťohu několika dalšími kilogramy jsme se hromadně vydali na oběd do China Townu.
Už při příchodu k hranici tohoto "města ve městě" bylo poznat, že jsme octli najednou někde úplně jinde. Všechny nápisy byly rázem v čínštině, na každém rohu stánek se vším možným včetně ryb, které občas vypadaly, že se ještě hýbou, a tak... :-) Zašli jsme si na oběd do takové příjemné restaurace a, pokud vím, všichni se moc dobře najedli. Po jídle a návštěvě jednoho většího obchůdku se vším možným jsme se opět rozdělili do několika skupinek, přičemž já spolu s Ondrou, Zuzkou a Petrem jsme šli dál na jih Manhattonu, až jsme dorazili k přístavu v Battery parku. Bohužel už na cestě a stejně tak i na místě nám situaci komplikovali náhlé poměrně silné přeháňky, což se podepsalo i na kvalitě výhledu na sochu. Cestou zpět jsme těsně před nádražím narazili na docela pěkný sportovní obchod, po kterém jsme s Petrem takřka celý den marně pátrali. Kopačky tam sice bohužel neměli, ale soccer gloves za dvacet dolarů - tomu nešlo odolat!
Na cestě zpět se nám povedlo opravdu velike faux-pas. Po večerním návratu do New Brunswicku jsme se rozhodli opět požádat o služby Knight movera. Stejně jako v New Yorku i tady na nás během čekání začalo několikrát pršet. Jenže to čekání se pomalu začínalo stávat nekonečné, protože auto z minulého týdne prostě nikde. Volali jsme mu asi třikrát a teď už přesně nevím, co Péťovi říkal, ale vždy z toho vyplývalo něco ve smyslu "teď někdy pojedu kolem, takže vás naberu". Po asi dvou hodinách jsme se pomalu chtěli vydat domů po svých (cesta trvá v průměru necelou hodinu), když v tom nás napadlo jít se podívat trochu blíž na mikrobus prvně Knight mover přijel v takovém typickém americkém autě s N rovno třemi sedačkami v řadě), který kolem projížděl už po několikáté a vždy na chvilku zastavil. Nojono, Knight moveři mají prostě v autoparku víc typů vozů a používají zrovna ten, který se hodí. Tahle událost nám trochu nabořila morálku a tak sešlo z nedělního výletu do Philadelphie i na něj však časem došlo a možna se tu z něj objeví i zápiska).